[ Pobierz całość w formacie PDF ]
pøipomenout bych znovu chtìl
dny, jich~ otì~e vypadly z rukou vám.
Ó vzpomeòte!
K nohám ~en se lísaly oceány,
jich lokte zdvíhaly prostor tmy plný,
a jak jste tøeskutým tichem ali,
z mléèné dráhy úsmìvù jejich
nebeské moci k vám promlouvaly.
Teï slyate, kam ptáci volají zpìt,
kam aikmé obrazy rokù mizejí zvolna.
Snad mo~ná spatøíte jeatì tam z ohbí
stromy mladostí své a odchodu plni
budete laskat tam v náruèí kraje
tváø tekoucí vody, je~ spìchá jak vy.
Snad nadarmo bylo úpìní vaae
po cestách pøímých a dáno vám jeatì
tìait se z èasu, jen~ v prstenu let
se otáèí jak váza útlého boku,
pøináaeje obrazy známé,
tak známé, ~e jich u~ nepoznáváte.
Jeatì jste nevyali z tíhy, aè dlouho
cesty jdou jinam a kovový osud
a osten hvìzd vás vybízí výae.
Aè z temna jste nejednou pøeali
k støíbrnému útvaru èistaího citu,
pøece byl návrat a nakonec vaechno jak døív.
Hle, akvarel krajin, a neøekli byste,
co tíhy se skrývá v letech, je~ prýatí
z aedivých hnízd, co tíhy v kývání bøízy
i v svobodném vìtru, jen~ obrací listím.
Jak tvrdoaíjnì se vzpírají kvìty,
a co teprv krystaly, hvìzdy a láska!
Láska.... Jak dolehla krutì.
Vaechno, co plaché a nì~né v nás bylo,
prchalo v laních a zùstalo dusno.
Listí atiplavý pach tak opojnì vanul,
jeèmen syèel jak hadi a mámily ~áry
zrající výhnì, v ní~ úèast nebyla dána.
Tak blízko jste mìli k matkám a stínùm,
vaak ~al váa se vzpíral chladivé nìze
tìch vìèných, a nemaje podoby jeatì,
kladl se na vae jak veèerní aero.
Daleko zdál se pamìti rozbøesk
i lampa, je~ plála za zpìvu sestry.
Teï dlouho je jinak. Mezi váa dech
a prvotnì temno je napìchováno dní.
Co skryto jeatì uvnitø vás prve,
teï se souhvìzdím stalo èi stromem.
V chladnìjaí vání se naklonil vesmír
a najednou tolik plavého èasu.
Nádhernì jako prach zemì ~hnou hvìzdy,
jak námaha sládnou vùnì a hlasy,
z bla~ených nejistot stoupají rána
krystalù, kvìtù a hlav.
A vy v nebezpeèí se vrháte dále,
v nìm útoèiatì majíce pov~dy jen.
A jak byste vaechno poprvé zøeli
èi vae se mìlo hned skonèit, tak sna~nì
hlas kukaèek volá a aeptají stromy.
Pás Oriónùv nad dálkami
i ve vlasech pampeliaky chmýøí
u~ dávno stejnì je drahé vám,
~e neznáte mno~ství slz, je~ by je
vyvá~ilo, a dokud je èas,
na køídlech tkvìt
a milovat
vám bolest dává
Vaak zpìv ten kdo dokonèí, mùj Bo~e?
[ Pobierz całość w formacie PDF ]